Sbírka básní a pohádek z Kubíkovích hromádek
Pohádka prvá
Zas ponořím se do pohádkové
říše,
kde ožívají z básniček veselé
verše.
Kde víly na paloučku tančí,
a měsíček se nikdy nemračí.
Kde andělé krásní na zemi
žijí.
A rytíři se nikdy spolu
nebijí.
Tam co vodníček šije si své
botky,
a dušičky hledají v jezírku
schovky.
Tam kde bohatství
nepotřebují,
a nenávist mezi lidmi
neznají.
V tom království lidé žijí
šťastně,
a vládne všem starý král
moudře.
Lid žije v míru a pokoji,
nepřátel se nikdo nebojí.
Všichni žijí v dostatku a
hojnosti,
a pravých přátel zde má každý
dosti.
Z této země kde je celý rok
krásně,
budu já ti psát pohádky a
básně.
Příběhy na dobrou noc a hezký
den,
Sárinko budou všechny patřit
tobě jen.
Proto dobře poslouchej,
a pak večer hezky usínej.
Otočíš-li Sáro jeden list
pouhý,
čeká tě příběh, né příliš
dlouhý.
Tak čtení ti příjemné a hezké
přeji,
z pohádky se na tebe krásně
směji.
Chudý princ
Přijel chudý princ do kraje,
peněz žádných nemaje.
Chyběla mu strava řádná,
v kapsách mince žádná.
Když takhle po zemi bloudil,
v lesíku potkal dědečka.
Ten po něm kůrku chleba
loudil,
a chtěl napít pivečka.
Však princátko má kůrku
poslední,
v koženém džbánu vody ani
kapky.
Z vesničky zvonili zvony
polední,
a vedle dědečka rostli dvě
babky.
Kručelo v břiše oběma
převelice,
nad babkami mnuli si oba
ruce.
Náš princ milý má velké
plíce,
proto skočil vodu nabrat k
řece.
Dědeček zatím připravil
kotlíček,
a z kapsy vyndal malý
pytlíček.
Z pytlíčku vysypal koření,
chválíc si ho: „Nad to není!“
Princátko naše přichvátalo,
prasátek v lese se bálo.
Rychle do kotlíku vodu nalil,
babky vodou hezky zalil.
Dědeček princi chválí jeho
píly,
diví se, že mu ještě zbyly
síly.
Za chvilku je oběd hotový,
oba se dosytosti nahamají.
„Za tvou ochotu a dobrotu,
dám ti měšec kouzelný.
Už nemusíš víc na robotu.“
Pravil dědeček najedený.
„Zde, ná měšec, tu ber.
Na práci se pěkně …
Z pytlíčku vypadne peněz ti,
tolik kolik budeš
potřebovati.“
Sotva domluvil stařeček,
zbyl po něm jen obláček.
Princ chudý měšec si vzal,
do hrsti pár zlatých si dal.
Do města princ vyrazil
a tam si trochu povyrazil.
Pití a jídla měl hojnost,
všeho měl dosti dost.
Tím končí vyprávění krátké,
snad setkáme se ještě princi
spolu.
Za chvilku jsem tu zase,
až vylezu na jednu velkou
horu.
Království v horách
Za sedmero lesy,
za sedmero horami,
nad zelenými vřesy,
a nad ostrými skalami,
za sedmero potůčky,
a už pouhé dva krůčky,
tam co vítr od rána fičí,
je království trpasličí.
Trpaslíci od rána do večera
kutají,
po celých horách své doly
mají.
Těží zlato, diamanty a
stříbro,
na živou vodu zde mají
zřídlo.
O práci a nouzi zde není
bída,
dráček jejich království
hlídá.
V tom království
narodil se trpaslíček ušatý.
To bylo plno radosti,
na hlavičce byl plešatý.
Nosil čepičku zelenou,
a přes ramínko malou lopatku.
Oženil se s Jelenou,
a dal jí všechnu svou lásku.
Byla veliká svatba,
a jídla pití všude dost.
Mezi nimi nebyla hradba,
každý mohl býti host.
Však kouzelník Černovous,
se to ráno do jazyku kous.
Když věďel že jeho Jelena,
si nikoho brát neměla!
Už měl na ní zálusk delší
dobu,
dosáhl jeho vztek varu bodu.
Nastartoval své turbo koště,
na ramenou měl černé kotě.
Jelenu unesl ze svatby
prostřed.
Trpaslíčka muselo srdce
bolet.
Rozhodl se jelenu jít hledat,
usmyslil si jen tak se nedat!
Doma rozloučil se s matičkou,
a do světa rychle vyrazil.
Prošel svou rodnou vesničkou,
když na konci se zarazil.
Ještě si skočil domů
pro čepičku od tatínka.
A teď uháněl na sto honů,
div že stačila mu kolínka.
Prošel trpaslík celý kus
světa,
na jazyku zůstala mu jedna
věta.
„Te Quero Jeleno.
Tohle se stát nemělo.“
Ze sil posledních vylezl na
horu,
odkud rozhlídl se do dáli a
dolu.
Uviděl Černovousův hrad,
teď už nedbal žádných rad.
Rozeběhl se za svou milou,
za svou jedinou Jelenou.
Cesta byla ještě daleká,
však trpaslíček se neleká.
Vběhl přímo do hradu,
zakopl a rozbil si bradu.
Tu Jelena ho uzřela,
nešťastná celá byla.
Rozbušila se jim srdce,
když opět drželi se za ruce.
Bylo jim spolu krásně,
chtěl začít skládat básně.
Však Černovous přiletěl,
a křičel: „Teď jsi naletěl!“
A začal proklínat trpaslíčka,
pak začli se mu zavírat
víčka.
Trpaslíček ani chvilku
nelenil.
Rychle si svou čapku nasadil,
s Jelenou v holuba se
proměnil.
To černokněžník hezky
vypěnil.
Uletěli do širé dáli,
však pořád se ho báli.
Letěli a křídly mávali,
pozor si na sebe dávali.
Černovou se za nimi pustil,
svou povídalku si spustil.
„Abraka dabraka,
teď nasednu na draka.“
Však to byl dráček,
co hlídal trpasličí zem.
Jmenoval se Mráček,
a pověděl: „Víš kdo já jsem?“
A tak čaroděje chytili a
uvěznili,
to ještě na něj příliš hodní
byli.
Musí jim nosit kamení,
a to on sám nezmění.
Co naši dva milí?
I nu co by s nimi bylo?
Na do smrti spolu byli.
A krásně se jim žilo.
Pohádka o princezně
V jednom krásnem stavení,
žije dívka nad kterou není.
Krásou je obdarována
hodná krásná princezna.
Žije si bez starostí,
kamarádů má dosti.
Žije si v tak krásné náladě,
její život je prostě v
pohodě!
Jednoho dne z rána,
nad jejich stavení
vznesla se vrána
a kdo před ní nestojí?!
Princ jako jablůnky květ,
princezně zalíbil se hned.
Přálo jim den krásný slunce,
když drželi se za ruce.
Princ chudý musel dál.
do světa jít.
O princeznu se moc bál,
ale nemohl s ní být.
Princezně zbyly oči
pro pláč pouze,
svět se s ní teď točí,
nevyhoví své touze.
Snaží se bolest ztišit,
když každý její lásku vidí.
Srdce bušit její slyší,
opravdu mnoho lidí.
Princezně není pomoci,
od téhle krásné nemoci.
Snad lékem by jí byl princ
sám,
který myslí jen na jednu z
dam.
Však bolest trochu utichla,
princezna jen vzdychla:
„Ach … princi kde je ti
konec,
a zazvonil naší pohádce
zvonec?!“
Kde pak,
tohle skončí šťastně!
Proč pak,
lásce přejí mé básně?!
Přišla noc,
temná moc.
Přišla bouře silná,
princezna dveře hlídá.
Když tu postava tajemná,
k domu se blíží.
Láska, ta láska jemná,
do srdcí se jim plíží.
Princ dveře otevře,
princezna náruč rozevře.
Štěstí k nim hezky přijde,
sluníčko po dešti zas vyjde.
Princ chudý už není,
má to největší bohatství.
Až po uši je zamilovaný,
do princezny bez království.
Jejich lásku čas nikam
neodnes.
Jestli nezemřeli žijí spolu
dodnes.
Šťastně a krásně spolu žijí.
Srdce jim plny láskou bijí.
Tři bratři
Bylo jedno staveníčko malé,
kde rostly děti zdravé.
Byl to statek skromný,
pro tři bratry vhodný.
Žili šťastně s tatínkem,
a maminčiným pomníkem.
Strávili spolu spousty let,
jen málo ale poznali svět.
Pak otec zestárl a chudý byl
moc.
Skolila ho znenadání zlá
nemoc.
Dědictví rozdal bratrům ze
sil posledních,
vyšplhal se do nebe po
paprscích slunečních.
Bratr první Jíra dostal měšec
prázdný.
Kabát dostal bratr druhý,
Franta nazývaný.
A ten třetí Kuba dostal
klobouk pouhý,
plný molů a na něm péro
dlouhý.
Všici tři přijali slov pár,
toť poslední otcův dar:
„Držte chlapci spolu
pohromadě,
tak vyhnete se jakékoliv
vadě.“
Otcovi oči na Jíru klesly,
poslední síly z něj vyšly.
Tu padla do síně Jíry věta:
„Já půjdu bratři milí do
světa.
Franta si chtěl nechat
statek,
však za svou milou utek.
Prý že láska nepočká,
čeká na něj opravdová kočka.
Pro Kubu práce nic není,
ale tu stojí velké stavení.
Sám nezastane práci všechnu,
proto uložil svou hlavu v
mechu.
Tak statek otcův chátrá,
Jíra po štěstí ve světě
pátrá.
Navštívil sousední zem,
tam ptá se lidí: „Kde to
jsem?“
A Franta zapíjí lásku
nešťastnou,
žel našel si dívenku už
vdanou.
Však nezapíjí obyčejnou vodou,
zapíjí pravou českou kofolou.
Kuba fláká se bez užitku,
když má hlad sní třeba kytku.
Pije čistou vodu z jezírka,
a jí houby a žabí žebírka.
Však ani jeden štěstí
nepoznal.
„Kéž bych otcovi rady dbal.“
Prohlásil Jíra když vylez
nahoru,
„měli jsme držet vždy
pospolu.“
Proto běžel co nejrychleji
zpátky,
a koho to nevidí když probíhá
vrátky.
Vidí na dvoře Kubu s Frantou,
jak hrají si od chlívku s
brankou.
„Přiložíme každý ruku k dílu,
nebudem-li moct, najdem v
sýru sílu.“
Prohlásil Kuba šťastnen,
když shledal se s bratrem.
Statek si pracně opravili,
pak pospolu bratři žili.
Žilo se jim přenáramně
šťastně,
zbytek života strávili
krásně.
Růžové prasátko
Máme malýho čuníka,
co nám do lesa utíká.
Běhá tam za prasnicí,
v kopýtkách s kyticí.
Když neběhá do lesa,
užívá si žita a ovesa.
Čumáčkem v zemi ryje,
srdce mu pro prasnici bije.
Však přišel den veliký,
pašík už byl tučňounký.
Proto přišel s nožem náš
děda,
praví: „V tom neni žádná
věda.“
Chce podříznout čuníka,
co do lesa často utíká.
Děda tiše vrátka otvírá,
v prasátku dušička skomírá.
Tří, dva, jedna, teď,
to je po dvoře let!
Prase na dvorku utíká,
Chyťte toho čuníka!!
Táta v tom rambajzu
pro flintu skočil do špajzu.
Flintu do ruky taťka bere,
však pašík do lesa se dere.
Mamka na ně volá:
„Dědo, taťko, hola,
kupte prosím vás něco bez
kůže,
mrkev, petržel, ta utýct
nemůže.“
... no a pašík žije šťastně,
se svou prasnicí slastně.
Pokud neumřeli žijí dodnes,
a to je pohádky už konec!
Doufám, že se ti líbilo v pohádkové říši a že si někdy najdeš chvilku se sem vrátit.