Jezdcovy stránky

Prolog..

 

Každému z Nás, do života vstoupil jistě nějaký člověk, co v Našich srdcích zanechal víc než pouhou vzpomínku, víc než obyčejnou stopu, zanechal něco cennějšího. Ať už je to přátelství, láska, zamilovanost, nebo jen zoufalství. Poznamenal Nás nastálo. Všem těm lidem, kteří jsou Našimi přáteli či láskami, jsme složili pár básniček, které jsme soustředili do jedné sbírky básní.

Tato sbírka patří všem osobám, které v Našich životech zaujímají samostatnou kapitolu. Ne jednu pouhou stránku, kterou stačí otočit a už nevíme, že jsme takového člověka kdy viděli.

Jsou to lidé, kteří se podepsali nesmazatelným perem do Našich srdcí. Človíčkové, co Nás dobře znají, co dokáži listovat stránkami Naší duše a vycítí, když Nás něco trápí. V tu chvíli se štědře podělí o Svou radost a snaží se Nás potěšit. Když vidí, že jsme pouhá hromádka neštěstí, nezanechají Nás na zemi tak jako ostatní. Naopak podají pomocnou ruku, tak jak to umí jen praví přátelé. Pohladí jemným slůvkem, které hojí veškeré rány na duši.

Všem těmto lidem, bychom rádi udělali na oplátku radost, rádi bychom je potěšili a vrátili jim zlomek dobra, co nám každý den udělují, třeba jen Svým úsměvem.

Tak ať se Vám líbí v zemi, co patří básníkům. Ať se Vám nerušeně a příjemně čtou Naše básničky. Básníčky Lorda Akyho a Žána Kubikuly.

A teď už dost slov, rychle na první básničku.. ;)

¨

 

Svět básníka

 

Kam básníci chodí si pro inspiraci?

Do země kde žijí princezny a draci,

do země kde kvetou růže,

tam kde ženy milují muže.

 

Jak kulaťounký je Náš svět,

skrývá mnoho krásných vět,

ukrývá lásku a zamilovanost,

to všem dává básníkům pro radost.

 

V básních dávají se poznat,

když bojí se lásku Svou vyznat,

však není čeho se bát,

Své city najevo dát.

 

Všechny zveme Vás!

Pojďte klidně mezi Nás,

My Vás neukousnem,

spolu do ráje přece jdem.

 

Vstupte do vysněného světa,

přenese Vás tam kouzelná věta,

vtáhne Vás krásně do děje,

tato sbírka básní je plná naděje.

 

Neboj se mezi řádky číst,

do Našeho světa vlíst,

zavři prosím očka Svá,

tak do ráje vejít se dá.

 

Teď když otočíš jeden list pouhý,

čeká Tě příběh ani ne příliš dlouhý.

Tak vnoř se do básní,

vrhni se tam bez problému a bázní.

 

 

Afrodita

 

Co pod slovem básník,

každý si představí?

Vždyť básníci k Vám vezou touhy dostavník,

už při pomyšlení na Ně, lásky cit se dostaví.

 

Básník je Afroditin sluha,

to on jí ze srdce čte.

Však upadla na zem její stuha,

chtivý smrtelník sebrat jí jde.

 

Netuší, že lásky pouto skrývá se v ní,

tak přijde, sebere jí a je proklet,

proklet, protože o lásce jen sní,

nechápe a vraždí jí, lásky tíhu by ale nezved.

 

Proč smrtelník v lásku nevěří

a až básník oči mu otvírá.

Však on si lásku prověří,

však básníka bláznem nazývá.

 

Tak pojďme básníci kupředu,

Afroditě se klaňme.

Pak sebereme její lásky stuhu,

s pokorou ji podejme a s oroseným srdcem vstaňme.

 

Vyhrávejme, zpívejme a básněmi lásku slavme,

vždyť láska nezná hranice.

Však nezapomínejme hlavně,

že o básnících bude se psát v lásky kronice.

 

 

Snad konec lásky

 

Kam vítr, tam plášť,

v srdci mrzutost a zášť.

Láska se ztratila,

víra dávno umřela.

 

Naděje prý umírá poslední,

však Tu spálilo slunce polední.

V rukou jen pouhá krev,

na rtech bezmocný řev.

 

Srdce zjizvené stálou bolestí,

bolest vlezla do morku kostí.

To je snad konec lásky na světě,

teď nenávist a zášť ráda kvete.

 

Kdo lásku ještě poznat smí?

Ten si jí skutečně váží,

opatruje jí jako věc cennou,

pak štěstí je mu odměnou.

 

Jen hlupák láskou plýtvá,

v tom se pošetilost skrývá,

ten dobrého moc nepozná,

protože lásku naprosto nezná.

 

Tak lásky si prosím važ,

neboť je to dar skutečný,

ať lepší život Svůj máš,

ať Tvé štěstí je věčný!

 

 

Domeček v ráji

 

Pojď se mnou, ukážu Ti zem,

zem kde lidé šťastně žijí.

Místo kam míříme kam právě jdem,

místo to kouzelné, kde víli šaty ze zlata šijí.

 

Pojď za mnou a projdi branou,

branou dosud nepoznanou.

Bránou do ráje v nebesích,

vzneseš se tam na křídlech andělských.

 

Vidíš ty andílky jak rozhazujou květy?

To vítaj Tě v ráji, vítaj Tě ženy, muži i děti.

Poděkuj jim hezky a opět mě následuj,

zamíříme do údolí, kde stojí domek Tvůj.

 

Domeček je postaven překrásně,

však i kolemjdoucí o něm skládaj básně.

Ten domek je jen Tvůj,

v něm prožiješ život i sen Svůj.

 

Pojď však za mnou dále,

nemůžeme tu čekat stále.

Andílek už volá,

na prohlídku dále.

 

Procházíš rájem a je Ti fajn,

pojď a nastav mi Svou dlaň.

Nastav dlaň a já do ní Ti dám,

lásku, zdraví, přátelství a nakonec požehnám.

 

Pojď, už vrátíme se zpět,

dřív než doma vykvete první jarní květ.

Už se musíš probudit

a všední život zase žít.

 

Však Tvůj domeček kouzelný,

pořád v ráji bude.

Není to tak nevinný,

až budeš tam chtít, pohlédni na nebe.

 

Snese se anděl a vezme Tě nahoru,

nahoru, kde ucítíš svobodu.

A až budeš chtít, doma najít skrýš,

on do Tebe prstem šťouchne a Ty se jemně probudíš.

 

 

Úsměv

 

Obyčejný laskavý úsměv,

má kouzelnou moc.

Dokáže zklidnit i hněv,

potěší máš-li nemoc.

 

Přináší růže tomu

kdo zaslouží si je.

V dnešním shonu

srdce od špíny myje.

 

Upevňuje přátelství,

milým kamarádům dává žít.

Je víc než bohatství,

s tím kdo směje se chci být.

 

Úsměv je dražší

než zlato co třpytí se.

Však je snazší

na svět mračit se.

 

Úsměv dnes chybí lidem,

proto mračí se na celý svět.

Nemají směr, cíl, nějaký sen,

proto používají zlých vět.

 

To básník úsměvem oplývá,

tomu nechybí radosti,

kolem sebe přátel má

vždycky vskutku dosti.

 

 

Básníků rada

 

Jak básníci složí rým?

Já Vám to povím, však já dobře to vím.

Tak se hezky uvelebte a pozorně čtěte,

jak tolik lásky a citů najít v jediné větě.

 

Papír teď před Sebe položte,

a vložte do inkoustu pero.

Teď osud před Sebe vyložte,

však jen osud nestačí, lásku něžnou by to chtělo.

 

Tak pero přiložte na papír

a verše si nechte procházet hlavou.

V srdci lásku v duši mír,

pak už by jste měli mít práci snadnou.

 

Verš za veršem na papír pište,

a na lásku Svou myslete.

Pak na Své touhy liště,

srdíčka lásky jemňoučce kreslete.

 

Za rýmem rým jak hvězdička

však vy nechte plynout čas.

Podívejte se na její překrásný očíčka

a vězte, že ztratíte hlas.

 

A proto jsou tu básníci,

to oni hlas už ztratili.

Básníci na tolik něžně snící,

že pro lásku Svou krev by potili.

 

Tak podle toho návodu,

přidejte se k Nám.

Přidejte se do lásky závodu

a láska pak prosvítí srdce i Vám.

 

 

Jak vidí ženy básníci

 

Jsou ženy krásné jak luční květ.

Hledej, v každé najdeš krásu její.

Jo, nádherných žen je plný svět.

Jsou holky co pláčou, co se smějí.

 

Rozvesel ty ubrečené.

šťastnějšími je udělej.

Uvidíš jak budou krásné,

na každou se krásně směj.

 

A ty co smějí se tak rádi,

tak s nimi se rád směj.

Oni neotočí se k Tobě zády,

s nimi života užívej.

 

Jsou ženy krásné jak laň ladná,

věř mi, žádná z nich není vadná.

Jsou ale i ženy krásné jak šnek.

No těch by se jeden lek a utek.

 

Však křičím do dály,

poznávej, koukej a zkoumej,

aby se Tě ženy nebály,

nikdy se předem nevzdávej.

 

Přijdeš na to, že i taková žena,

může být hodná a jemná.

Tak hledej v ní tu krásu,

a ona Ti dá za to lásku.

 

Jsou ženy tenké, široké a kulaté,

útlé, silné, slabé a já nevím jaké.

Tak Ti říkám, ženy všechny miluj,

však pouze jedné srdce Své slibuj!

 

 

Duše básníka

 

Koukám a vidím černo jen,

jak v temnotách se utápí.

Jak ten nejděsivější sen,

ve kterém básník se utápí.

 

V duši je peklo

a na rtech řev.

V hlavě Ti bliklo,

není to láska už, jen pekelný zpěv.

 

To není jen sen,

ve skutečnosti jen černý den,

ve kterém jsi utopen

a nikým nebudeš zachráněn!

 

Utápíš se v lásky žalu,

můj milý básníku.

Nač si ale přetnout žílu,

když máš srdce ze křemíku?

 

To není však jen milosrdná lež,

to jen básníkova duše.

Černá jak temná v bouři věž,

když láska mu srdce roztrhat může.

 

Pak není mu už pomoci,

on sám se sebou je.

Láska, zklamání a nemoci,

všemu, jen jim nedá se říct ne.

 

 

Kopretinka

 

Na květy poseté louce

vyrostla bílá kopretina.

Staraly se o ní vílí ruce,

proto nejkrásnější byla.

 

Víla se o ní ráda starala,

láskou, něhou jí zahrnula.

Prozpěvovala si: „Tralala“,

neboť chlapce milovala.

 

Ta kopretina vzkvétala

uprostřed divokých luk,

a víla tiše sledovala,

jak voní k ní milý kluk.

 

Její láska byla silnější

než slunce žár polední,

větší než hora nejvyšší,

půvabná jak růže poslední.

 

Žel nesměla

před chlapcovu tvář.

Kopretině darovala

Svou svatozář.

 

Chlapec chodil rád

na tu rozkvetlou louku.

Zde mohl nasát

lásky tajemnou hloubku.

 

Kopretina vílí

je mu inspirací.

Jeho city sílí,

rád se sem vrací.

 

Však jednoho dne z rána,

nad loukou prolétla vrána.

Přinesla zprávu špatnou,

chlapec byl zasažen ranou.

 

Víla už nepůjde mu vstříc,

kluk nevrátí se nikdy víc.

Chlapec je pod kytičkami,

a víla zůstala se slzičkami.

 

Však kopretina kvete dál,

stále pro chlapce se krásní,

neboť víle klučina srdce dal,

a teď žijí spolu v básních.

 

V malinkých básničkách,

kde čas je netrápí.

Láska jim sedí na víčkách,

všechnu bolest krátí.

 

 

Svíčka ve tmě

 

Proč básníka bláznem nazývat,

přitom jeho radu chtít.

K souboji básníka vyzývat,

pak o lásce jen slepě snít.

 

Vždyť básník je ten,

kdo stále naděj dává.

Kdo snaží se aby láska nebyla jen sen,

vždyť zatím jen láska kapesníčkem mává.

 

To on nese do tmy svíčku,

do tmy, kde smrtelník je ztracen.

Tak jim dejte alespoň malou chvilku,

ať plamen do života může bát Vám vrácen.

 

On je ten,

kdo ze snu dělá den.

Kdo naděj dává tam kde není,

kde neplatí svátost Vašeho snění.

 

Tak k Nám se připojte

a s Námi se smějte.

Lásku s otevřenou náručí vítejte

a jen Svou vyvolenou líbejte.

 

 

Básníci přicházejí o iluze

Jeskyňka

 

Jsi modrá jako hladina,

jsi řeka která usíná.

Jsi jako nebe za úsvitu

a věříš na lži ze soucitu.

 

Na nemoci a uzdravení

a na hříchy a odpuštění.

Ať se v každé roční době,

prostíráš ve mně a já v Tobě.

 

Krajino nejkrásnějších míst,

knížko má, v níž se učím číst.

Ať klín Tvůj láskou nepohrdne,

když nosíš roucho milosrdné.

 

 

Epilog

 

Touto básničkou, vytaženou jako poctu filmu Básníci, konkrétně Jak básníci přicházejí o iluze, jsme symbolicky zakončili Naši sbírku básní, kterou jsme zaměřili na Nás samotné, na básníky. Tyto básničky, vyjímaje té poslední, byli skládány s úctou k těmto lidem. Ne s úctou ke mně a ke Kubikulovi ale s úctou pro všechny dobré básnické duše, co se prodíraj tímto světem.

Světem se prodírá mnoho skupin.. Mezi jinými Emo, Punk Rock, Hyppies atd. Však na jednu skupinu se zcela zapomíná. Zapomíná se na básníky. Však jak napovídá název této sbírky, tak básníci neztrácejí naději. Jsme tu a vždy tu budem. Budem vnášet světlo do života našich přátel, budem je chránit do poslední kapky krve a když budem milovat, tak navždy.

Už jsme napsali, jakým lidem tuto sbírku věnujem.. Jsou to lidi, za které by jsme byli schopní dýchat. Lidi, kteří psali kapitoly a ne jen stránky našeho života. A někteří stále píšou.

A na tyto lidi nikdy nezapomenem. Ať už jste pro nás udělali cokoliv, bylo to něco, kvůli čemu si zasloužíte čestné místo v našich srdcích.

Děkujem Vám za to, že jste..

 

A na úplný konec by jsme pro Vás všechny měli poslední citátek.. Která je věnovaná speciálně Vám!

 

Ak ti jedneho dna bude do placu, zavolaj
mi!!! Neslubujem, ze Ta rozosmejem, ale
budem moct plakat s tebou..

Ak jedneho dna budes mat strasnu chut utiect, neboj sa

mi zavolat!! Nebudem ta prehovarat aby si ostal, ale

mozeme bezat spolu.

Ak jedneho dna nebudes chciet nikoho pocuvat, zavolaj

mi a.. Slubujem, ze budem uplne ticho.

Ale.. Ked jedneho dna zavolas a nikto Ti neodpovie, prid rychlo ku mne..
Mozno ja potrebujem pomoc..

.. a my Vám pomoci přijdem ..